VEN

Viktor Nedbal/Willhelm Grasslich 

(2018)

Split sbírka dvou nekonvenčních autorů. Najdete v ní dvě povídky s navenek jasnou fekální tematikou, ovšem zrcadlící i strukturální násilí a vztah tyranů a obětí!

Bez názvhu


Komentáře

VEN — 1 komentář

  1. Zdá se, že v oblasti literární existuje značný statistický nesoulad ve frekvenci zobrazování jednotlivých lidských partií. Je plná labutích šíjí, svalnatých paží, hlubokých či jiskrných očí, dmoucích se ňader, smyslných rtů nebo širokých ramen. Naopak zápěstí, palce u nohy nebo třeba uši aby běžný čtenář pohledal. A pokud vyloučíme jednostranně zaměřenou porno produkci, třeba o konečníku si toho moc nepočteme. Nebo musíme dlouze hledat. Určitým vodítkem mohou být sborníky či lépe nekonformní antologie české editorky Nely D. Astonové (patrně pseudonym, autor/ka publikuje výhradně u nakladatelství Dybbuk), která již sepsala Knihu o kundě, Knihu o čuráku a mnoho dalších. V antologiích vybírá ukázky k nastoleným tématům z nejrůznějších básnických a prozaických textů, z tvorby modernistů i naivistů, z pamětí a memoárů či z různých statí, článků, traktátů a prohlášení. V roce 2010 se začala Astonová věnovat též tematice fekální, kdy vydala knihu Hovno? a o dva roky později poté antologii Prdel!. Do těchto knih shromáždila různorodé literární ukázky, v nichž se titulní část lidské anatomie, jakož i její funkce, vyskytuje ať už v doslovném či přeneseném smyslu. Lidovou slovesnost a tvorbu nenáročně humoristickou tak střídají úryvky děl surrealistů, dekadentů, beatniků a mnohých jiných. Zejména kniha Hovno? by měla přispět k emancipaci hovna v českém prostředí. Jak tvrdí nakladatel: „Existuje-li většina stavebních kamenů společnosti, a hovno jím je, i když budeme stokrát volat, že ne, v inverzní podobě (ráj má peklo, pravda lež, pravá levou, anděl ďábla…), pak k hovnu není co přiřadit. Pokud tedy nevzhlédneme k Olympu a nespárujeme exkrement s božskou ambrozií. Politologicky řečeno má hovno nulový konkrétní koaliční potenciál. Zato však má obrovský koaliční potenciál obecný. Z toho pak vychází, že hovno by mohlo být tím hledaným smyslem českých dějin.“
    Na podobnou notu aktuálně hraje též undergroundové nakladatelství Pravěk svou čerstvou publikací z června 2018 nazvanou Ven. Rozšiřuje tak vlastní pozoruhodnou řadu tzv. split sbírek, v níž k sobě vždy řadí dva zdánlivě nesourodé autory. Ven je sbírkou dvou delších povídek „Nedosranec“ od Viktora Nedbala a „Vytřená“ od Willhelma Grässlicha.
    „Nedosranec“
    Za jazykový skvost lze považovat již název povídky. Tento neologismus navíc jednoslovně shrnuje většinu děje, v němž se průměrný třetihorní občan jménem Huhhrg nemůže v klidu vyprázdnit za keřem. No, tedy průměrný zase tak moc není, protože je nesmrtelný a je schopen cestovat v čase. Různými smyčkami se tak dostává nejen do šamanova příbytku těsně před úpadkem pravěké společnosti, ale též do starořecké osady, dále mezi severoamerické indiány, k renesančnímu inkvizičnímu tribunálu, k počátkům australské kinematografie, mezi youtuberskou komunitu nedávné doby a zatoulá se i do postapokalyptické budoucnosti. Zažívá pochopitelně různá dobrodružství, setkává se s nepříliš přívětivými rázovitými postavami, nepřímo, dost vtipně a ironicky glosuje místní časoprostorové nešvary a hlavně lokální autority. Během pouti několikrát rituálně i potupně zemře, ale vždy opět ožije. A to mu celou dobu nejde o nic jiného, než se v klidu vy… Snad příliš neprozradím, když zmíním, že v závěru, po celodějinném tripu, Huhhrg opět dřepí za keřem… Příběh se cyklicky vrací na start, slova začátku a konce textu jsou téměř totožná: “Resumé? Smyčka času i prostoru. Myšlenek i pohybů. […] Smyčka prapodivnýho chvění střevní mikroflóry a nepříjemně urgentních pocitů někde tam vzadu dole. […] Monotónní repete dvaceti kroků a dřepu. Smyčka pracování řitních svěračů a smyčka násilného střihu, kdy se vracíte na začátek celýho procesu.“ ( s. 7)
    Povídka je rozdělená na osm očíslovaných a nadepsaných částí a formou připomíná poznámky k filmovému scénáři. Tomu odpovídá i neurčitě klipovitý a těkavý tok textu, podobně jako text části šesté podkapitoly : “Takže. Kamera – klapka. Stop!” Próza by báječně posloužila jako podklad pro video k albu nějaké grindcoreové kapely, jednotlivé části by tak odpovídaly nepříliš rozsáhlé délce skladeb tohoto žánru. Navíc často, až refrénovitě, opakované jméno hlavního hrdiny funguje dobře i jako varovné citoslovce, snad naznačující neodbytně nutkavý pohyb střev.
    Ačkoliv se text místy nečte snadno (zejména střízlivým), překypuje zajímavými nápady a až básnickými pasážemi, v nichž třeba najdeme: “Padající krystaly pervitinu pomalu nahrazovaly krystaly sněhu roztékající se v kalužích hořícího paliva. (s. 23) Je rovněž nutné vyzdvihnout “hororový” rozhovor mezi dvěma Stepheny, Spielbergem a Kingem.
    Pokud by měla mít povídka nějaký podtitul, tak by jím byla asi část Huhhrgova vnitřního monologu: “Historii nezastavíš. Naději můžeš.” (s. 24)
    „Vytřená“
    Hlavním představitelem druhé povídky knihy je pan M., až kavkovsky nevýrazný realitní makléř, který postupně pros… veškeré peníze a posléze možná i život. Je starým mládencem, po smrti matky sám obývá městský dvoupokojový byt, osobní čas má zdánlivě nudně rozdělen mezi nepříliš uspokojivou práci, jídlo, spánek a sledování televize. M. však trpí nezvykle častou a fyzicky nepříjemnou potřebou chodit na velkou, což mu velmi komplikuje život. Situace může být způsobena nezdravým stravováním nebo snad jakousi chorobou, s jejímiž symptomy se odmítá svěřit lékařům. Hrdina se tak pohybuje v bludném kruhu, jídla, vyměšování, výčitek a nadměrné řitní očisty, který postupně získává podobu strhujícího zhoubného víru. M. utrácí horentní sumy za toaletní papír a nové a nové spodní prádlo. V několika woodyallenovských scénách krade toaleťák v kanceláři a snaží se vyměnit a posléze vyhodit potřísněné trenýrky. Z důvodu finanční nouze si najde spolubydlícího. Na scénu tak vtrhne tajemný S. Autor jej v povídce charakterizuje: „“Třebaže S. nebyl vysloveně konfliktní bytostí, nesl si uvnitř pevně zakořeněnou nepřejícnost a rád alespoň myslel na schválosti, jež by mohl učinit ostatním.“ (s. 31) S. je štvancem kvůli jakémusi temnému tajemství z minulosti, sem tam jsou naznačeny spory s předchozími bytnými a spolubydlícími, které „draze zaplatil na majetku, pověsti a částečně i zdraví“ (s. 31). S. však není schopný držet své manipulátorské zlozvyky na uzdě. Zanedlouho soustavným špehováním vycítí M. zranitelné stránky a začne jej týrat. Křehká psychika M. podléhá tlaku a zdá se, že S. bude slavit vítězství, kterým je nejen vylepšení bytových podmínek, ale možná i vystrnadění původního majitele bytu. Jenže tak snadné to nebude a čtenář není v závěru knihy ochuzen o dramatickou nervydrásající přípravu pasti a řádně hnědokrvavou fatální scénu.
    Povídka zaujme velmi kultivovaným jazykem, který zřejmě schválně kontrastuje se zvoleným tématem. Časté používání slov jako „anus“ a „defekace“ tak připomíná první naturalistické romány psané ve stylu lékařské diagnózy: „M. se zatmělo před očima a dostavil se dávivý reflex. Otočil se a poklekl k míse připraven zvracet, nehleděl již na stále kvetoucí otvor a na případné následky toho, že by fekálií ohodil dveře či by si nadělal do stažených kalhot.“ (s. 35) Postupně líčený psychický rozklad labilního M., navíc obohacený o vskutku naturalistické a všechny smysly omamující detailní popisy tělních pochodů, je poté další podobností. „Vytřená“ balancuje na hranici psycho-thrilleru, když líčí vztah mučitele a oběti (u obou vždy najednou v tělesné i duševní rovině) nebo osobního pekla složitě skrývané fekální úchylky. Tou ostatně v jistém smyslu trpí oba, ať už v podobě „aktivní“ či „voyeurské“ a písmena S. a M., kterými jsou označeny postavy, pravděpodobně odkazují k sadomasochismu. Našli bychom i lehce freudovský motiv závislosti na matce, respektive na jí připravovaných pokrmech, která měla nahradit lásku či přinejmenším alespoň mezilidský fyzický kontakt. Určitý společensko-kritický přesah pak jistě tkví v současné době často propagovaném procesu “sebezdokonalování”, který oba tvrdí, že praktikují a který z dlouhodobého hlediska nemůže než selhat. Má pouze zhoubné účinky na tělo i charakter.
    Sbírka Ven asi není druhem literatury, který by v domácí knihovně zaujal místo vedle v kůži vázaných spisů Aloise Jiráska, ale kromě prvoplánové záchodové četby, může být určitým duševním utěšitelem během na střeva náročných cest do exotických destinací. Jasné parafrázované poselství, že “hovnem jsi a v hovno se obrátíš” je univerzálně platné a vlastně úlevně optimistické. Závěrem je třeba zmínit obal knihy, na němž je v bílo-rudo-hnědé vyvedená vyprazdňující se postava. Autorem je rovněž Viktor Nedbal. Jelikož v úvodu představená Nely D. Astonové své antologie mapující výskyt zadní části těla v české i světové literatuře doplňuje je i o materiál obrazový, měli by se jí oba autoři ozvat.
    Karolina Válová
    (zveřejněno 23. srpna 2018 na stránce rádia Bawagan)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>